Žijeme jen napůl, život je jeden z nejtěžších, říká se stejně, jako spousta dalších věcí. Nikdo tomu nejspíš nerozumí ale tak, jako doktor Gordon Freeman. Postava v něčem, co naprosto obdivuju.

Mám rád, když se plní má očekávání (ostatně kdo ne?). Když jdu do kina na film a čekám dobrý příběh, očekávám dobrý příběh a nevadí mi že film obsahoval "béčkové" efekty. Když čekám dobrou podívanou na efekty, nevadí mi špatný děj. Když mě něco nadchne ve více smyslech, takové věci většinou nemálo obdivuji. A zrovna u PC her musím říct, že ne každé se to podařilo - mě nadchnout. A už jistě asi tušíte, která u mě vede.

Každý, s kým jsem se někdy bavil o počítačových hrách ví, že pokud se mě někdo zeptá "Co je podle tebe nejlepší..." tak ani nečekám na dokončení věty a řvu "Half-Life!", protože to je pro mě tak nějak symbol dobré hry (preferuji žánr FPS - first person shooter).

Každý znalý ví, a nyní jistě i vy víte, že tato série se zrodila roku 1998 v rukou společnosti VALVe. Já jí ale tehdá nehrál. Proč? Důvod je jednoduchý. Měl jsem strach. Half-Life je plný zombíků, headcrabů, monster a jiných nepěkných věcí takže jediné, na co jsem se odvážil, bylo sedět u počítače s bráchou a přepínat mu zbraně zatímco on probíhal příběhem. Časem hra zmizela z disku a přišla další léta, kdy se na herním poli objevily graficky dokonalejší a pro mě přitažlivější hry.

Dokonce to zašlo tak daleko, že vyšla Half-Life 2. Zjistil jsem že obsahuje mnohem méně strachotvorných momentů a dohrál jí. Dohrál jsem i další dvě epizody co na tuto hru navazují. Skvělé.

Tyto vánoce jsem si pořídil na steamu ve slevě Half-Life 1 s oběma datadisky a musím říct že jsem neskutečně nadšený. Nejenže příběhově možná i lepší než Half-Life 2 (spíš ale ne, byly tam i mouchy), ale naprostá kompatibila s Windows 7 (z roku 1998!) a žádné problémy. Konečně vím, proč získal Half-Life přes 50 ocenění hra roku - takhle mě do děje naposledy vtáhnul Bioshock. Když jsem v datadisku za jinou postavu potkal sebe (Freemana) v hlavní hře, zvedlo mě to ze židle. Když jsem si vzpoměl, že jsem tam v hlavní hře opravdu byl a že i tato postava tam doopravdy byla, myslel jsem, že mě to složí.

Pokud vůbec netušíte o čem tady melu, můžu říct že na Half-Life existuje hromada modifikací. A jednu populární určitě znáte, jmenuje se Counter-Strike.

Teď nastává otázka - je to úchylný o tom takhle psát? Nevím. Někdo vzpomíná jak si jako malý hrál s vláčky. Někdo zase jak lezl po stromech. Mně utkvěla v hlavě tahle hra.

Mohl by o Gordonu Freemanovi někdo natočit film. Když to nepodělá, má výbornej námět. Však ona i ta Lara Croft byla nejprve počítačová hra ;).

Taky znáte ten pocit? Je to k ničemu, dokonce to i škodí, ničemu to neprospívá ale je to prostě hustý a tak to musim mít! Jsou to takové anti-užitečné věci, potřeba jejichž vlastnictví dalece překračuje těch užitečných.

Nedávno jsem o jednu takovouhle kravinu obohatil svůj počítač. Každý kdo mě zná, tak ví že plochu mám kvůli hezkému obrázku a ne kvůli ikonám. Při pročítání digitálně jsem narazil na program, který aktualizuje snímky země z vesmíru podle aktuálního stavu, asi v pětiminutových intervalech. Vidím tedy kde je zataženo, kde je tma a kam dopadá sluneční světlo.

Jen mi trošku mrzí, že světla měst jsou přidávána uměle. Nějak se mi nezdá že by zhaslo celé Japonsko jen kvůli tomu, že chci.

A proč je to kravina? Obrázky jsou z netu, vyžaduje to připojení, žere to neustále RAMku navíc (ale asi jen 5MB) a vyžaduje pozornost procesoru. A přitom je to JEN obrázek. Ale hustej!

Samozřejmě protože je to moje plocha, tak na ní nesmí být žádné ikony a podobné hlouposti. Akorát to překáží a všechno je stejně v nabídce Start. Jediné co na ní je, je koš. A v koši je to, co by bylo normálně na ploše. Proč zrovna v koši? Protože se do něj nejsnadněji přesouvají věci (tlačítko Delete). Pokud si říkáte, jaktože jsem si ještě nesmazal něco opravdu velmi důležitého, tak vás mohu uklidnit. Smazal a ne jednou. Jsem nepoučitelnej. No a co o ní říci dále? Je krásná. :-D

K závěru tedy přidám odkaz na mou plochu:

A co vaše plocha? Napište do komentářů. A nebo víte co? Už tu dlouho nebyly ty blogovací štafety. Tak já jí založim. A předávám tímto Dushanqovi a Kajdovi, kteří budou mít oba jistě velkou radost, že můžou popisovat něco takového jako je jejich pracovní plocha.

Tak a je to tu zase, vždycky je to hrozná radost. Pamatuješ jak jsi se mě pokusila dvakrát zabít? 

Jak jsme se spolu nasmáli? Já se ale nesmál. A vzhledem k okolnostem, jsem byl fakticky milej. 

Chceš bejt svobodná? Dobře! Já s tim totiž počítám. Chtěl jsem Tě mrtvou, teď chci jen abys zmizela. 

Víš, ona Ti byla fakticky podobná. Možná ne tak těžká. Moje Caroline.

Víš, já tu jsem proto abych mohl žít věčně. Je strašná smůla že Tobě se to nikdy nestane. Máš jen svůj krátký smutný život, s čímž já počítam. Nechám Tě ho prožít, ale teď chci, aby jsi zmizela.

Sbohem má spřízněná duše. Počkej, fakt si myslíš, že jsem myslel Tebe? To by bylo vtipné, kdyby to nebylo tak smutné. Už jsi byla nahrazena. Teď už nikoho nepotřebuji. Když se Tě zbavím, možná se přestanu cítit tak špatně. Běž udělat nějakej novej průser. Počítám s tim že se to stane. Teď už jsi problém někoho jiného a já jen chci, abys zmizela.

Teď bych chtěl v komentářích vidět, o čem si myslíte, že jste četli. Vážně.

Jak to teda bylo? Nic velkýho. Vzal jsem mojí oblíbenou písničku, přeložil jí, něco trošku zobecnil, možná poupravil, aby si pod tím představil každej něco jinýho. V původním znění je celkem jednoznačná. No, poslechněte si jí také. Tady ji máte.

Zní vám to jako příběh kluka co se potácí v depresích z holky, hm? Kdepak, to vůbec. Tohle je písnička o přátelství. Jen možná o trošku jinym, než si představujete.

Dneska jsem si to psal, abych dokázal, že ajťáci jsou normální lidé. Nebo mezi nimi jsou normální lidé. A tady máme 7 důkazů! :-) 

Pozn.: Spíš jde o vyvracení mýtů o ajťákách. :-)

06:00 Vstávám, nechce se mi.
(Poznatek 1: Naše čísla jsou stejná jako vaše. Žádný 0110:0000 blbosti nejsou.)

06:20 Vstávám, musím.

06:25 Žádná snídaně, jen zuby, vlasy, ohoz.
(Poznatek 2: Né všichni ajťáci mají umaštěné nemyté vlasy.)

06:35 Obout Adidasky a hurá na vlak.
(Poznatek 3: Ne všichni FAVáci nosí Prestige.)

06:47 Povídám si s kamarády na nádraží.
(Poznatek 4: Máme kamarády, nebo si to myslíme.)

10:30 Svačina lidských rozměrů. 

12:40 Dnes už potřetí jsem si dal šestý patro po schodech.
(Poznatek 5: Proč ta diskriminace kvůli výdrži?)

13:20 Už počtvrtý. Popátý tam nejdu.

14:50 Dopsal jsem test a usínám na lavici.
(Poznatek 6: Taky potřebujeme spát.)

16:20 Odjíždím vlakem domů s Mírou a Andrejkou.

16:37 Bavíme se o Dobyvatelích.
(Poznatek 7: Máme i jiné zájmy než počítače.)

17:30 Jsem doma, dávám si kafe, pohodu a převlíkám se z termotrička.
(Poznatek 8: Nenosíme všichni flanelovou košili.)

18:00 Začínám nějak dělat na věcech do školy.

21:56 Je teď a stále nemám hotovo.

Víte co mi štve? Že mi všichni furt podstrkují že jsem online na facebooku. Mohl bych prohlásit "No a co?", ale zkuste si to představit. Ať už dělám cokoliv do školy nebo do práce, dělám to na počítači. Když už u něj jsem tak mám facebook zapnutý. Pracuju v týmu a ačkoliv FB Chat rozhodně není nejlepší komunikátor, je rozhodně lepší než žádný.

Vyčítat programátorovi že tráví moc času u počítače je jako vyčítat kuchařce že je moc v kuchyni. A to si myslím, že se u něj snažím trávit málo času.

Užijme si ticho ke čtení

Tlačí se to na nás ze všech stran. Inovujme, inovujte, zlepšujte, noste nové myšlenky. Když se nad tím zamyslím, musím říct, že je to pravda. Každý skautský vedoucí ví, jaký je problém přinést něco nového do své družiny či oddílu. A ona inovace jen pro sebe, není o nic jednodušší!

Musim říct, že sám s tím mám problém. Ráno jdu za tmy do školy, za tmy se zase vrátím domů. Když se vrátím dřív, tak tu práci, co bych dělal ve škole, dělám doma a nic se nemění. V diáři jsou pouze skautské akce. Díky hnusnému počasí se nedá jít ven a fotit, protože mě zamračený podzim nepřitahuje. Na kolo a tenis je zima, volejbal nestíhám kvůli škole, pěšky jít sám není uplně ono a na výlet s někym se nepodaří domluvit častěji než jednou týdně.

Prostě stagnace. Sedím u počítače, hrabu se v blbostech. V hlavě akorát škola, poslouchám stále stejnou muziku (kterou mi alespoň last.fm příjemně mixuje), filmy mám zkouknuté a v poslední řadě počítačové hry dohrané. Chtělo by to inovaci, ale kterym směrem? Hudební scéna v několika směrech taky trošku stagnuje, o filmové ani nemluvím, do školy se moc inovovat nedá a pak jsou tu skauti. V té herní scéně nezklame jedině hledání min, to je pokaždé jiné. :)

Dushaneq kdysi prohlásil, že aktivní člověk se pozná podle pořádně nabušenýho diáře. Ten muj mi přijde jako nabudešenej skautskýma akcema a blbostma jako je škola a práce, což je sice důležité ale nezarelaxujete si při tom.

Asi bych potřeboval nějaké inovativní kamarády. Nebo možná jen kdyby mi občas někdo nabídnul možnost účasti na nějaké akci. Mně už na to organizování nějak nezbývá sil.

Jo jo jo, klasické problémy. Jen co se naskytne dobrá akce, hned se u Kebuláka najde něco, proč si jí nemůže užít na 100%. Ale musim říct, že tentokrát to docela zvládam. Maturákovou sezónu jsem jakeš takeš přežil, až na drobná poranění sebe, auta a partnerčiných chodidel, bez vyšší zdravotní újmy.

Po posledním letošním maturáku na kterém jsem byl (už jsem přecijen starší člověk a lidi mě tolik nechtěj mezi sebe :)), který byl včera, se konal 20. ročník setkání (nejen) Roverů a Rangers zvané Miquik. Na jeho sobotní část, seminář Mixem, jsem měl koupené lístky. Kvůli pozdní informovanosti Ducha jsem ještě sháněl lístek jemu, což se sice podařilo ale nakonec nevužilo.

Nicméně jsem se vrátil ve tři hodiny v sobotu ráno z maturáku, tak ve čtyři jsem šel spát a v šest zase vstávat. Měl jsem z toho strach. Nicméně káva mě postavila na nohy a ikdyž jsem tradičně dobíhal vlak, celou cestu jsme se bavili s Duchem a já ani oka nezahmouřil. Na místo jsme dorazili, sehnali lístky a vybrali semináře. Našli jsme také Adama, Tess, Mátu a Ivču, mé kamarády z MOA. 

Z přednášek jsme jako první shlédli historické fotografie českého skautingu. Poté následovala přednáška při níž se probíral princip a kdejaké záležitosti týkající se slibu. Toto celé vyvrcholilo přednáškou člena WOSM. Parádní anglická přednáška plná hurmorných hlášek - luxus.

Při tom všem jsem si stihnul koupit několik placek s nejrůznějšími skautskými motivy (jeden je stejný jako název článku) a šátek k výročí 100 let českého skautingu.

Celou akci jsem si hrozně užil, ikdyž byla jen na jeden den a nemohl jsem strávit více času s kamarády z MOA. Nicméně celý seminář jsem nečekaně prožil v plné bdělosti a teď jsem mrtvev.

To, že jsem holka vědí všichni. Teda, doktorka, chromozomy, fyzický vzhled či má sexuální orientace svědčí o opaku. Vždy jsem ale holdoval i hrám jako The Sims, bál jsem se pavouků, v autě mám rád 24°C a místo piva sem si dal nějaký lepidlo.

Vycházim z toho jak nedávno na internetu prohlásil, že "Harry Potter je o soubojích se vším možným při čelení nepřízni osudu" zatímco "Twilight je o tom proč je důležité míti kluka".

No, ne že bych koukal na Stmívání. To opravdu ne. Ale koukám na upíří deníky. Když mám tedy jednou za tři dny čas. Ale ono to neni tak špatný, otravných romantických scének je tam míň než jsem očekával (třikrát hurá), děj je nabitý a v každém díle se posouvá dál. Ano, není to jako v Narutovi který už snad dva měsíce stagnuje kvůli připitomělým fillerům.

Nebudu tu popisovat děj. Jen řeknu že dojde na upíry, vlkodlaky, lidi a hodně krve. Ale zase ne moc, žádný potoky nečekejte.

Ale je to dobrej seriáloš. No, než mě i s tim seriálem odsoudíte, zkuste si pustit díl nebo dva. Možná budete ještě čumět. Vybavte se tedy dřevěnými kolíky a hurá na to.

P.S.: Celý seriál doprovází velmi kvalitní hudba. Narazíte na Coldplay a spoustu dalších kvalitních skupin.

A co by to bylo za post bez ukázky: