"Drrrrrn..." budí mě vibrace mobilu ležícího na radiátoru. Káťa. "Co se sakra děje?" říkám si, a ačkoliv chci hovor přijmout, odmítám ho. Sakra práce. Vzal jsem si starej telefon a už jsem zapomněl, jak s ním. Koukám že mám nepřečtenou zprávu:

Odesílatel: Kate
Text: "Už čekam na místě setkání.."

Se slovy: "Sakra, co bylo s tim budíkem?" dělám tunu věcí na jednou. Balím se, oblíkám, píšu Kate, že se zdržím, hledám věci co jsem měl v plánu vzít. Při tom všem ještě zapomínám foťák. Letmo zdravím rodiče, točím vodu do PETky a za deset minut od toho pekelného "Drrrrrn..." zvuku sedím na kole před domem a vyrážím směr Komárov.

Vstával jsem v době, kdy už jsem měl bejt na srazu s Káťou. Každá minuta zdržení se počítá a to o sobě tvrdim, že chodim vždycky včas. Pche. Teprve ráno a hned takovejhle fail.

Po 45 minutách čekání se mě Káťa dočkává a po mých omluvách vyrážíme ke komárovské sokolovně, kde se musíme zapsat do dnešního Pešíkova pochodu. V něm nás dneska čeká, jakožto cykloturisty, 42km nepodmíněně.

Asi po čtvrt hodině stání ve frontě zapínám gps odometr a vyrážíme. Směr Osek, Sedlec, Chlustina, Stašov, Bavoryně, pak Točník, Drozdov, Cerhovice, Újezd a opět Komárov. Nutno poznamenat, že cesta byla EPESNÍ! Měl jsem strach z tempa ale brali jsme to prostě jako pohodovou vyjížďku a tak to má bejt. Žádnej závod (viz. gps data).

Říkal jsem si, že trasa bude dobrá. Dobrá teda byla, ale překvapilo mě jak moc takový ty díry kolem Kařezu neznám. Ztratit se ale nešlo. Káťa se o to postarala dostatečně (mimochodem chtěl bych vidět nějakýho stejně starýho skauta, jak se takhle dobře orientuje na mapě) kontrolováním trasy. Já nemám rád černobílé mapy a taky na můj vkus byla tuta mapa děsně ošklivá, tak jsem to prostě vzdal, zvlášť když jsem viděl, že moje kolegyně se prostě fakticky vyzná. Co se týče reliéfu trati, měl jsem strach ale jedinej opravdovej dechberoucí krpál byl z Točníku do Drozdova. Jinak pohoda jazz.

Ani nebyla potřeba zastávky. Jenom po kopci do Drozdova, v Hředlích na Káti jaksetakříká kroasánt a v Cerhovicích, kde jsem do sebe hodil tři sušenky aka Disko.

Pohodový dojezd zpět do Komárova byl naplněn cca v 12:20. Byl trošku smutný, jelikož se nám nepodařilo najít žádné místo, kde by se dalo rozumně najíst. Všude zavřeno. Po obdržení pamětního listu, libovolného množství tatranek (1), razítek a reklamní taštičky si kupuji v místní sámošce Pikao abych alespoň doplnil energii. Čeká mě totiž ještě krušná cesta domů a pak práce na garáži...

Pár keců z GPS:
Trasa: 37,6km (ale nám fakt tvrdili 42!)
Průměrná rychlost: cca 12,2km/h (pohodové tempo, že? :-) )
Maximální rychlost: 39,6km/h

Učit nonstop se nedá a pozorovat za oknem chlapíky jak kácejí stromy kolem kolejiště už mě nebaví. Říkal jsem si že shrnu rok 2011. Dělá to každý blogger.

Rok začal klasicky. První zkoušky na VŠ, potom tradiční lyžovačka v Rakousku. Začnu-li se na to ale dívat jako na celek, nebyl to zase až tak špatný rok. Užil jsem si neskutečně moc akcí s kámošema Zbirožáčkama. Moje působení ve společnosti jsem si zlepšil jak jednáním s lidmi, tak i osobními neúspěchy na poli randění a vztahů. Na seznam Kebuleho hlášek jsem tedy přidal hlášku: "Se mnou se v sobotu rozešla holka a v pondělí jsem udělal zkoušku z matiky, neřikej mi, že nevim, co je to stres!".

Ze skautského hlediska jsem prohlásil Tábor 2011 za skvělý. Užil jsem si kurz MOA a byl zvolen na pozici střediskového tajemníka, kam se velice hodím. Ukázalo se totiž, že jsem schopný před sebou utajit svůj vlastní podpis. Věřím však že se díky tomuto "postu" naučím lépe jednat s představenými.

Vynalezl jsem KLU. Zatím je však stále jen jedna.

Z vlastní iniciativy jsem jel do Prahy na Jany maturitní ples, čímž jsem určitě zvýšil své spojení s pražským příbuzenstvem.

Obnovil jsem stará přátelství z dob prvního ročníku SOŠ a bylo to správně!

Sportuju - nezanevřel jsem ani na tenis, ani na volejbal, ani na cyklistiku, ani na turistiku.

Propil jsem součet několika výplatních pásek (hups). Ale dost peněz jsem nacpal do nejrůznějších druhů "dobré věci".

Při volejbal jsem si zranil levý palec, bolí skoro furt. Koupil jsem si kvůli tomu klávesnici Microsoft Natural Ergonomic Keyboard 4000. Další tisícovka pryč, ale je to nejpohodlnější psaní ever.

V Rakousku jsem v rámci horské turistiky vystoupal 1465 výškových metrů. Pak jsem je tedy zase sestoupal. Luxus.

Začal jsem programovat v jazyce C.

Celý rok jsem prostě krásně prožil a přežil. Říká se že bych si měl dát svoje novoroční předsevzetí. Moje první předsevzetí tedy je, co nejdříve přestat programovat v jazyce C. Moje další předsevzetí je udělat se sebou něco jakože vizuelně.

Nevim, jak to chci udělat a ani jak je to správně. Vzdělávat se je jedna věc ale když se podíváte na nedávný článek Šaty dělaj človeka, je jasně vidět že je potřeba i nějak vypadat. Kdyby to někoho napadlo, mně nejde o to aby se na mě lepily holky :-D. Jen bych asi chtěl vypadat nějak reprezentativněji. Vypadám moc jako ajťák a ajťácká vizáž se špatně redukuje. Jak říkám - sám ještě nevim. Prvnim krokem by teda asi mělo být ještě zhubnout a to neni tak hrozná práce, to už mam natrénovaný :-D. A aby toho nebylo málo, zapojil jsem se do twitterovské výzvy #stokliku. Zajímavej nápad.

Myslím že jsem si toho nandal celkem dost, při všedních povinnostech uplně přesně nevim, jak to dám. Ale to, že neudělam #stokliku nebo nezhubnu vůbec nevadí. Důležitý je, že se o to nepřestanu snažit a že se na to nevykašlu v půlce. Můj názor.

Všem tedy přeji šťastný nový rok plný klidu, pohody a jak já říkám: "Hlavně hodně zdraví!".

V komentářích mi můžete nechat nějaké tipy na předsevzetí, třeba právě ta vaše.

Nyní už jen zbývá zahájit (na blogu) nový rok. Počítači: YEAR_COUNTER++; (s tou ajťáckou vizáží to tímhle stylem půjde opravdu špatně)